U tohoto systému se začíná historie spojená s prodejem tabletů psát s verzí 2.1. V té době šlo o operační systém určený pro mobilní telefony. Když v dubnu 2010 vyšel iPad, chtěli se na vlně prodejů, kterou nečekal ani Apple, přiživit i další výrobci. Přispěchali tak s rychlým řešením, do placek o úhlopříčce 7“ i více, nainstalovali v té době nejnovější Android z ledna 2010, ten byl ale na tabletové použití připravený. Zařízení vyhovující popisu „větší telefon“ tím sice vytvořili, ale nešlo úplně o tablet. Android vůbec nepočítal s během na tak výrazně větší úhlopříčce a tak na rozdíl od iPhone OS, kde došlo například ke zvětšení prostoru mezi ikonami, které si ale zachovaly normální velikost, zde bylo vše zvětšené, jako kdyby bylo na počítači nastavené nižší rozlišení, než je nativní monitoru. Uživatelé samozřejmě zcela oprávněně neviděli důvod kupovat si velký tablet, když jejich telefon na displeji kapesní velikosti zobrazil úplně stejné množství informací.
Postupně přibývaly funkce, které „velké telefony“ s Androidem zvýhodňovaly před konkurencí. Jednou z nich byla i integrace Flash Playeru. Přibyla i schopnost zobrazování na displejích s velkým počtem bodů na palec, ale naopak v kategorii nízkého počtu DPI, se nic nedělo. Tehdy nebylo nic výjimečného vlastnit tablet se 7“ úhlopříčkou a rozlišením 800x480. Takové parametry dnes mají jen displeje nejlevnějších čínských tabletů kolem 1000 korun a už i v té kategorii je vytlačují panely s 1024 body na šířku.
Měsíce plynuly, do tabletů se 8 měsíců od začátku prodeje iPadu dostával Android 2.3 s lehce upraveným vzhledem, vylepšenou funkčností, ale stále operační systém pro mobilní telefony. Google si ale byl vědom nedostatků operačního systému a rychle pracoval na nové verzi pro tablety.
22. února 2011 se fanoušci konečně dočkali, byl představen Android 3.0 Honeycomb, verze Androidu čistě pro tablety a o dva dny později bylo představeno i první zařízení, Motorola Xoom. Zůstala kompatibilita s aplikacemi pro starší verze, ale systém byl od základu úplně nový, to potvrzuje i skutečnost, že šlo o první verzi, která dokázala využít více jader procesoru, podporovala hardwarovou akceleraci prostředí a umožňovala výrobcům zobrazení softwarových systémových tlačítek v liště. Snaha zareagovat rychle, ale moderně, se podepsala na tom, že 8 měsíců existovaly verze 2.3 a 3.X vedle sebe, na rozdíl od iPadu, kde vzhled prostředí pro tablety vychází z toho pro telefony, vypadal Android na tabletech velice odlišně. Upřednostňované rozložení bylo na šířku, vstup do nabídky aplikací se nacházel v pravém horním rohu, notifikační lišta potom vpravo dole. Přepracován byl vzhled klávesnice, která konečně velikostně odpovídala zobrazení na tabletu.
Google pokračoval ve vývoji systému, přibyla funkce USB on-the-go umožňující připojení externích paměťových médií, jejich čtení i zapisování přes USB port zařízení, zároveň s touto schopností dokázal systém pracovat i s externí klávesnicí připojenou k USB portu s joysticky a gamepady. Teprve až s Honeycombem se Googlu podařilo dohnat technologický náskok Applu a přidat i některé další funkce.
V říjnu 2011 dokončil Google vývoj Androidu 4.0 Ice Cream Sandwich. Nejpodstatnějším přínosem bylo grafické sjednocení prostředí tabletů a mobilních telefonů. Zároveň byly mobilním telefonům zpřístupněny funkce předchozí měsíce vyhrazené tabletům. Softwarové systémové klávesy, zabudování funkce tvoření screenshotů přímo na systémové úrovni bez potřeby instalace aplikací třetích stran, přepracovaný a přehlednější seznam posledních spuštěných aplikací, nová galerie obrázků podobné té z Honeycombu na tabletech a spousta dalšího.
Jedná se o souhrnné označení systému od verze 4.1 po 4.3 včetně vycházející od června 2012, které nepřinášely větší množství nových funkcí, spíše docházelo k optimalizaci a vylepšování. Hlavní a velice podstatnou změnu označovala dvě slova Project Butter. Operační systém iOS byl vždy zaměřený na plynulost prostředí, která u Androidu částečně chyběla. Tato technologie upravuje způsob vykreslování naprosto všeho. Android byl do té doby omezen na 30 obrázků za vteřinu, což sice k plynulosti stačí, ale pokud začne zařízení docházet snímková frekvence se snižuje, takže typicky náročné přechody byly trhané. Project Butter přinášel mimo jiné vykreslování s 60 obrázky za vteřinu, takže i případný propad frekvence třeba o třetinu nezpůsobí viditelný rozdíl. Novinkou je možnost připojit externí zvukovou kartu, využívá ji ale minimum uživatelů, myslím si, že většina o takové možnosti u svého tabletu ani neví.
Kódovým označením KitKat. Google své systémy již od první verze pojmenovává v abecedním pořadí podle cukrovinek, tentokrát u písmene K poprvé prodal název systému jako reklamní plochu. Samotný systém se z grafického pohledu nezměnil, došlo ale k výrazné optimalizaci. Postupným přidáváním funkcí a vylepšováním se neúměrně zvyšovaly nároky na operační paměť, ve verzi 4.3 už byla nejnižší rozumně použitelná hodnota 1 GB, Google tedy zapracoval na náročnosti a 4.4 stačí pro bezproblémový chod 512 MB, minimálně dokonce 340 MB.
Nejnovějším Androidem z listopadu 2014 je Lollipop. Přináší podobnou grafickou změnu a podobné reakce uživatelů, kterou si iOS prošel ve verzi 7, největší změnu grafiky od přechodu na 4.0 v roce 2011. Je opodstatněná stále rostoucím rozlišením displejů. Android po verzi 4.4 pracuje s rastrovým zobrazováním obrázků, zatím co nejnovější verze pracuje s vektorovou grafikou, která je sice nepatrně náročnější na procesor, ale dokáže bezproblémově reagovat na rychlé zvyšování hustoty pixelů. Byla integrována podpora pro 64 bitové procesory.
